"Prohlížel jsem si auta."

"Auta?"
"No, auta. Chodil jsem po ulicích a na parkovištích si prohlížel auta. Ne že by mě nějak zvlášť zajímaly, ale jak jsem tak po nich pořád koukal, naučil jsem se nakonec rozeznávat všechny značky a modely. Po čase jsem je opravdu znal všechny.
Uspokojovalo mě to. Jako že něco znám. Dokázal jsem poznat všechny značky ze vzdálenosti třiceti nebo čtyřiceti metrů. A z kteréhokoli úhlu. Kdybych se byl zúčastnil té soutěže o deset tisíc, co byla v televizi, tak jsem určitě vyhrál. Zepředu, zezadu, ze strany; to nehrálo roli."
"A co shora?" skočila mu do řeči Äsa Torellová.
Kollberg se na ni udiveně podíval. Birgersson se trochu zakabonil.
"V tom jsem žádný cvik nezískal. To bych asi prohrál."
Chvilku se zamyslel.
Kollberg rezignovaně pokrčil rameny.
"Ale bylo to zajímavý," pokračoval Birgersson."Kolikrát i napínavý. Někdy jsem narazil na vzácný auto, jako třeba lagonda nebo zim nebo EMW. A to pak bylo, panečku, zajímavý."
"A tohle jste tedy vyprávěl kriminálnímu asistentovi Stenströmovi?"
"Ano, předtím jsem o tom nikdy s nikým nemluvil."
"A co na to říkal?"
"Zaujalo ho to."
"Hm. A kvůli tomu jste mě sem nechal zavolat? Na Štědrý večer o půl desáté?"